Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Příběh konce i začátku
Autor: Jani ka (Občasný) - publikováno 22.11.2006 (07:40:54)

I.
Před dávnými, dávnými časy. Za dob, kdy i starci věřili na draky a kouzelníky, za dob, kdy vesnic na prstech jedné ruky spočítal bys a báchorek a temných mýtů jako máku bylo, lidé spokojeně v míru žili.
Byl to svět stvořený dětskou fantazií a přec natolik skutečný, jako by to byl zázrak sám.
V té době uměly věci mluvit i u zvířat tomu bylo zrovna tak. A tak lidé moudří prý byli, protože od starých skal a stromů nejednomu se naučili.
V této době moudrých druidů, všemocných čarodějnic, ale i prostých lidí, každý znal minulost, věděl vše o současnosti, ale co s budoucností vítr přinese, to nedokázal prozradit nikdo. Nikdo netušil, co temného se brzy stane...

II.
Jednoho parného letního dne se ozývaly kroky dálky. Přes malý kančí lesík se nesl černý stín. Občas temně, to byl-li vystaven slunci, a občas groteskně, když slunci v proniknutí bránily koruny vysokých stromů. Za ním nesly se ty kroky dálky... kroky unaveného... snad poutníka? Do kápi zahalený, špinavý muž v mozolovité ruce svíral sukovitou hůl. Chodidla dálkou zničena byla, rozpraskána jako koryto vyschlé řeky. Celým lesem nesl se šepot, šepot starých stromů, které míjel. Rozmlouvaly, co s sebou asi nese. Poutník tomu nevěnoval pozornost. Aby přehlušil soustavné šustění a praskání větví, začal si broukat písničku. Docela známou, omšelou melodii vesnických krčem...

u krbu sedávat
vína mít moc
ve snech svět poznávat
po celou noc

u krbu sedět
a víno pít
a všechno vědět
tak chtěl bych žít!...

Jeho stopy zůstávaly na chvíli otištěny v mokrém mechu, ale po chvíli zase zmizely a utajily, že tudy někdo někdy procházel. Poutník pokračoval v chůzi dál, přes mýtinu, na níž se pásla skupinka laní, kolem páru nevlídně přihlížejících divočáků, až k malému zurčejícímu potůčku, který si s hravostí kotěte poskakoval z kamene na kamen, tam a zase zpátky, po celé dny už spoustu let.
Unavený poutník pokleknul a vložil do něj ruce. Ani se neobtěžoval nabírat vodu, jen čekal, až do přichystaných dlaní sama přiteče. Potom si s neobvyklou důstojností omyl unavený obličej a trochou vody zkrápěl suché rty. Na malou chvíli se v potoku odrazila jeho tvář, až podivně mladá, ale pak si zase rychle nasadil kápi a už už chtěl pokračovat v cestě, když si ještě od pasu odvázal malou lahev a naplnil ji opět vodou.
Potom se už konečně zvednul a přes spadlý strom přešel na druhý břeh. Pokračoval ke dvěma dubům, jenž stály na kopci tak majestátně, že připomínaly bránu do nového světa. Když konečně došel mezi jejich široké kmeny, shlédl na přilehlou vesnici, z níž stoupaly dýmy z ohňů, což mu jen napovídalo, že je právě čas k obědu.
- Tak je to opravdu brána. Řekl suchým hlasem a vydal se dolů do údolí.
S každým krokem, jímž se blížil vesnici, mu k uším doléhala víc a víc, ta známá písnička, kterou si před chvílí tak radostně broukal.
Když přicházel k masivnímu opevnění s velkou dubovou bránou do srdce vesnice, již se šeřilo. Ale i to mu nezabránilo přečíst si nápis v prostoru brány, jenž se tak pochybně kýval nad jeho hlavou.
- Vstup jen ty, kdož v míru kráčíš -
To nebylo možno okomentovat.
Poutníka už hnala noc. Svižně prošel hlavní ulicí, kde stály po obvodu již zavřené stánky se všelijakým haraburdím, až došel k ještě noční ticho rušící krčmě "U divoké ženské"?!?
Naposled se ohlédl na dlouhou ulici.
- Ráno tu bude rušno, poznamenal a už s chutí vstoupil dovnitř.
- Co si dáte vzácný pane? Je libo pivečko, či medovinu?
- Sháním nocleh.
- Ten u nás stojí sedm Stříbrných. Máte??
- Sedm?! Dám vám jedině tři!
- Dobrá, ale budete spát ve stodole. Mezi zažloutlými zuby krčmáře se ozval skřek natolik děsuplný, že se jen zdaleka podobal smíchu.
- Spal jsem i na horších místech, beru to.
- K tomu si, vzácný pane, vínečko nedáte??
Poutník se porozhlédnul po krčmě na opilce válející se všude kolem.
- Nedám, pravil a odebral se ke stodole. Za ním už jen tlustý, plešatý krčmář Volžický rozléval medovinu, bavilo se a tancovalo, ale to už poutník zhluboka podřimoval a chystal se na dlouhý den.

III.
S kokrháním vesnických kohoutů, byl už poutník dávno na nádvoří nachystán projít si vesnici. Mezi prodavači, kejklíři a všelijakými rádoby kouzelníky se prodral k malému davu, jenž zaujatě diskutoval o tématu, které poutníkovi bylo velmi blízké.
- Napila se z prokleté tůně, nemůže za to, je očarována!
Hájila se postarší žena před dvěma muži.
- Podvedla jsi mého syna, Doroto! Nechtěl za ženu šeredu.
Žena se čertila až se z ní kouřilo. Tulák váhal, nechtěl zasahovat, ale při pohledu do zohavené tváře nešťastnice, krčící se své matce u nohou, musel zakročit.
- Včera jsem ze zmíněné tůně pil, není očarovaná.
- Tak nám ukaž svoji tvář, proč ji máš kápí zakrytou?!
Poutník chvíli váhal, ale poslechnul a kápi sňal. Dorotě zablýskalo v očích, při pohledu na krásu a mladost poutníkovu.
- Říkal jsem, že jsi nás podvedla, což chceš zničit štěstí mého syna? Nemůžeš zavřít bujného hřebce se zlámanou kobylou, Doroto!! Křičel na půl dvora přitloustlý statkář Hrdohlávek. Poutník však jal se prosadit svou.
- Jen jsem chtěl říci, není správné vinit přírodu z neštěstí, jež postihlo vaši dceru. Štěstí to nepřinese.
A vy, vzácný pane, dobře se té dívčině podívejte do očí, do jejich hloubky. Tam spatříte vše. Spatříte její vnitřní krásu!
- Jen to je málo pro mladého muže, nemůže si ji vzít!!
Nešťastná dcera jen povzdechla.
- Dobrá, poutník přistoupil a poklekl před zohavené děvče. Na malou chvíli se na ni zadíval, pak se jen usmál tak široce, že slunce jas nebyl krásnější. Poutník poodstoupil, aby odhalil dívčinu všem.
- Když ji váš syn nechce, najde si jiného ženicha. Spanilost všech hvězd se odrážela v její tváři.
- To je zázrak! Má v rukou boží dar! Jásali otec, syn i Dorota s dcerou.
Poutník už už chtěl odejít, když ho najednou zastavil hlas vyléčené dívky.
- Učinil jsi zázrak a nechceš odměnu, natož pouhé díky?
- Tvé štěstí odměnu mi stkví, usmál se poutník.
- Pověz mi, jak ti říkají a odkud pochází tvé štědré srdce?
- Tam, odkud přicházím, jméno nepotřebuji, ale ti, jenž mě znají, mi říkají Matyáš.
- Máš boží ruce, Matyáši, přidala se matka.
- Mé ruce jsou náručí přírody, vyléčil jsem ji pouhou mastí.
A za chvíli se už poutník ztrácel v davu...

IV.
Slunce již dosahovalo vrcholu své celodenní cesty a na nádvoří začalo být rušno. Ženy vítaly své muže, jenž se unavení vraceli po mnoha měsících z lesů. Dřevorubci, horníci a lovci přinášeli s sebou bohaté kořisti. Snad i víc, než by k životu potřebovali. Celá vesnice by mohla žít po mnoho měsíců v blahobytu, ale to, jak je vidět, mužům a nakonec i ženám, nestačí. Znovu chtějí do lesů, těžit a zabíjet, pro peníze... Les lkal. A slyšel to pouze poutník. I jeho srdce začalo strádat.
- Znovu a znovu, kácet a lovit, to je smyslem vás všech? Jen blázen by se zozpolcenému davu vzepřel. Snad poutník i blázen byl.
- Což neslyšíte nářky lesa? Nevíte, kam vaše kroky vedou? Rozhostilo se ticho a z vně procitl hlas budící respekt celé vesnice.
- Kdo jsi, žes nám přišel kázat? Promluvil hlas hamižného kupce.
- Sami bohové chtěli abychom lovili, lesy jsou stvořeny k našemu užívání! A stromy? Pche, vyrostou další! Začal se smát a hamižně si mnul bradu. Poutník jen posmutněle zavrtěl hlavou.
- Hlupáci, bez lesů nepřežijete jediný slunovrat, přec se v penězích topiti budete!
To všechny rozesmálo ještě víc a na slova poutníkova ohledu se nebralo.
- Inu, vaše mysl je vám osudem. Otočil se k dvěma majestátným dubům, rozprostírajícím se nad vesnicí a vykročil. Tu noc si stromy opět vyprávěly...

V.
Poutník se ironicky pozastavil nad skotačícím potůčkem.
- Tys že očarován byl? Na hladině se odrážel jeho úsměv a, a vedle... Vedle něj se zrcadlila silueta dívky. Poutník se se škubnutím otočil a pohlédl na dívku, jež předtím tak záhadně vyléčil.
- Nech mne jít s tebou, Matyáši.
- To nemohu, čeká tě ženich a náruč matky.
- Nechci muže, který mne prve odmítal, ani matku vyměňujíc mne za peníze. Prosím, chci se naučit divům, jimiž oplýváš.
- Neznám ni tvé jméno, vzácná paní.
- Říkají mi Anna Marie.
- Anna Marie? Jak vznešené jméno. V Anně stkví moudrost a Marie? To jest dar boží. Pojď tedy se mnou, však musím varovat tě, má cesta nebude lehká.
- Kam povedou mne tvé kroky?
- Jdu na sever, do země ledu. Tam, kde slunce nevychází.
- Slib mi však, všemoudrý druide, naučíš mě znát svět tvýma očima?
- Nejsem druid, natož pak o něco vyjmečnější než kdokoliv jiný. Jsme si rovni, Anno Marie.
A již je nic nedrželo a vyšli noha nohu minouc vstříc ledovému severu.

VI.
Hory a doly, potoky a břehy, lesy i pařezy, jejich nohy míjely. Cíl byl v nedohlednu a zpátky se již vrátit nemohli. Z parného léta, vedly je kroky do království zimy.
- Matyáši, postůj přece! Již dva dny jdeme bez spočinku.
- Do soumraku dojdeme hor, tam budeme nocovat. Silná skaliska nám útočiště stkví. Vydrž!
- Krom draků v temných hvozdech, hejkalů a černých víl, nic neuhrane naše duše. Nemáme se čemu skrýt.
- Ach drahá Anno, draci již dávno vymřeli a žije-li nějaký, tak sever je mu domovem, z obyvetel lesa strachu nemám, to tvoje matka burcuje lid, že já uhranul tě, unesl a drakům snísti dám. Za černoděje má mne.
- Právě moje matka ti tolika slávy provolávala a nyní na hranici máš zahynout? Již rozumím tvému chvatu!
A přidala kroku víc, ačkoliv jí mnoho sil nezbývalo.
- Však pověz mi, kdes hlas mé matky spočinul, když tisíce kroků od nás je?
- To orli nad námi letící, tuto zprávu zvěstovali.
- Ach Matyáši, kde stkví tvé hranice? Tys že řeči zvířat porozumněl?
- I ty jim můžeš slyšet, jen musíš chtít naslouchat.
- Dar, jímž mnozí lidé pohrdají. Já jej toužím přijmout.
A Anna Marie prve uslyšela hlas přírody...
Slunce se krví zbarvilo a Matyáš s Annou stáli pod ostrými vrcholy majestátných obrů.
- Teď dej pozor, Anno, skály jsou ostré a snadno tě zraní. Však Anna pohyby kočky ladné, na vrcholu stála dřív, než slunce zcela zapadlo.
Matyáš ji starostlivě vlastním kabátcem zakryl a sám se schoulil u plápolajícího ohně. Ohniví mužíci skotačili, prskali nebo jen tak pláli, však vše s důstojností a poutníkovi pomalu těžkla víčka...

VII.
Ráno je čekalo velké překvapení. Desítky samostřílů a mečů spočívalo u jejich hlav.
- Kmen Uhů, nepletu-li se. Pravil sebejistě Matyáš.
- Už chvíli vás čekám. Kde je váš šaman? Již léta jsem ho neviděl... V jeho očích se zaleskly vzpomínky dávných let.
- Však ho brzy uvidíš, tuláku, bude ho zajímat kdo spočinul u jeho skal. Ha, zaříkávač s uhranutou pannou, odvětil drze jeden z kmene.
Pak je chytli natolik hrubě, že se Anna Marie skřivila bolestí.
- Neboj se Anno, vše dopadne dobře. Uklidňoval ji Matyáš.
A stoupali strmě, úžlabím skal, dokud se nepostavili tváří v tvář skalnímu městu. Před jejich zraky se objevila vysoká, masivní skalní stěna, v níž plno otvorů vyhloubeno bylo, malých jeskyní, jakoby mravenci měli zde své skrýše. Poutník věděl, kam je povedou, znal každý otvor tohoto města, vždyť zde přežíval tolika let svého života.
Po širokých vytesaných schodech stoupali výš a výš, než dosáhli šamanovy jeskyně...
- Tolika let vzpomínky mne spánku nedaly a nyní spočinuli jsme tváří v tvář. Stále kráčíš cestou lesa? Matyáši moudrý, pověz mi, kdy rozum zcela opustil tě? Jsi částí našeho kmene, bratře.
Anně zaleskly oči.
- Ach Galandine, má cesta konci se chýlí, jen severu musím dojít.
- Znám tvé poslání, vím proč k severu kráčíš.
- Runy mi pravdu zřely. Však, že otci vzepřel jsi se, již nespravíš. Ale teď se netrap, drahý bratře. Hojně oslavíme tvoji přítomnost.
- Galandine drahý, jistě ti runy zřely, že severu dojít za času musím.
- Tolika let mé oči tápaly ve tmě, marně hledajíc tvoji tvář a nyní chceš mne tak brzy opustit.
- Nechci, ale musím. Žel bohům napospas kráčím.
A bratři v náručí si padli, jako když měsíc slunce kryje.
- Sbohem Matyáši, bratře téže krve...

VIII.
Vojáci kmene Uhů je ještě doprovodili na okraj skalního města, ukazujíc nejkradší cestu ven, ze spletitosti ostrých skal. A již spočinuli oba, Matyáš i Anna Marie, osamoceni na nejstrmější ze všech cest, na cestě do země Nasgarie.
- Za dva dny Nasgarie dojdeme, křižovatky úžlabí družinu v našich patách zdrží.
- Stále je matka tebou posedlá?
- Tomu Anno, již nezabráním. Však Nasgarii mysl věnuj, neboť většího města jsi neviděla.
Tak tedy Anna Marie vykročila, přemítajíc se jí hlavou spousty myšlenek. Tolika otázek by Matyášovi chtěla, však zodpoví jí je?
Přidala tedy do kroku, snažíce se myšlenky únavou zahnat, sic marně...
- Zastav se Anno, odpočinku můžeme si dopřát a z plodů přírody se nasytit.
Usednuvší do mechu obalující ploský kámen, pustili se do borůvčí, jež Matyáš cestou nasbíral.
- Známe se chvíli, však již vím, že tvé srdce cosi tíží. Pověz mi, co trápí tvoji duši, Anno Marie?
- Nic neunikne tvému zraku. Utápím se v otázkách, Matyáši. Odkud pocházíš a kdo jsi?
Matyáš povzdechl.
- Již pár dní tyto otázky očekávám. Slíbili jsme si rovnost a upřímnost. Já nyní musím vyzradit své tajemství... Místo, kde matka zplodila mne, již znáš. Byl jsem součástí skalního města. Šamanem státi jsem se měl, však sudby mi života jiného přály a já poslání své v lesích plnil, než větrem dováto mi bylo, že duch lesa ohrožen nyní je. Proto severu dojíti musím. Všechny divy, jimiž oplývám, kořeny v přírodě mají. Lidem, jenž matkou zemí pohrdají, příroda se ztrácí. Ale ty ji můžeš znát, budeš-li součástí koloběhu světa.
- Dnů cesty pár a přec tolika již zvím. Má mysl obrodu má, zdá se. Usmála se Anna Marie, polikajíc poslední sousto.

IX.
Již smrákalo se a po celý den, nic je nepotkalo. Vesele prozpěvujíc si do kroku, cesta ubíhala rychleji a rychleji, až pouhý den cesty jim do Nasgarie chyběl.

Ve svitu měsíce
v náručí hvězd
cest já znám tisíce
nechám se vést...

- Pohlédni, Matyáši, jak krásné jsou zde krápníky!
- Brzy jich zříme jeskyně plné. Došli jsme mnohakamenným vrchům.
- Mnohakamenným? Což jiného názvu dostat nemohly?
- Naopak Anno, mnoha vzácných kamenů zde zříme. Naučím tě je znát.
A cestou k jeskyním vždy se shýbl, znovu a znovu, tady a zase tam, až měl kaménků plné hrsti. Napěchoval si jimi kapsy a uvedl Annu v pokušení vztoupit do jedné z jeskyní.
- Mohli by jsme zde nocovati, déle už stejně jíti nemůžeme. Protáhli se malým otvorem, z něhož vyčníval veliký krápník.
- Ach tolika krásy, až oči přecházejí.
- Pohlédni na stěny Anno, jsou zde obrazce.
- Ano, ale co znamenají?
- Nuže, první je runa Isa, ta značí tajemnou výstrahu, dále symboly božstev, následuje runa Hagalaz, destruktivní a řád narušující síla, další symbolizuje zhoubu a poslední symboly patří zimě a západu slunce. Někdo budoucnost zde zvěstoval, posmutněl Matyáš.
- Únava již na mne padá, zůstaneme?
- Na cestu již vidět není, ulehneme, ať ráno nezastihne nás v únavě.
A oba ulehli pod velkou symbolikou na stěně, každý přemýšlejíc o jiném, každý usnuvší v jiný sen...

X.
Za chladného rána vzbudilo Annu Matyášovo štěrchání kamínky.
- Jen přistup blíže a pohlédni.
Nabídl jí z plné dlaně.
- Tyto kameny si uschovej, jsou vzácné! Matyáš vzal kamínky a uvázal je do malého měšce, podávajíc ho se slovy Anně.
- Rodonit je proti strachu, růženín oplývá dobrem a láskou, sodalit odvahu ti dodá, v karneolu však krve nenalezneš, přec kámen krve to jest. Zapamatuj si to Anno, na cestách životem oporou ti tento měšec bude.
Dnešního úplňku již v Nasgarii zříš, nebude-li nám v cestě nic a nikdo bránit.
Když vycházeli z jeskyně, vše se rudě červánky barvilo. Ptáci zpěvem vítali nový den a horské kozy se vydaly na pastvu, jež se na severním svahu rozprostírala. Byl to krásný den.
- Matyáši, pověz mi, již jsi procházel těmito kraji?
kámen na kameni ležící ty znáš.
- Již dříve jsem severu došel a ledovcové obry zřel. Cestu znáti bych měl, však v mnohých z rozcestí se nevyznám.

XI.
Tou dobou již družina, ubírající se po stopách Anny a Matyáše, dosáhla otvorů skalního města. Pod vedením zatrpklé Doroty, všichni bez spočinku hnali, jakoby na lovu šelem byli a po poutníkově krvi žízně se jim dělalo.
- Z pekla vstalý černoděj! Ať táhne odkud přišel! Což necháme své děti bez povšimnutí, by je zlosyn uhranul? Na hranici s ním, nechť plameny boží jeho očistí! Jen hněv vycházel Dorotě z úst. Za ní poslušně kráčel obtloustlý statkář Hrdohlávek se synem a jak by mohl chybět krčmář Volžický?! Dav natolik roznícený nebylo by možno nic zastavit. Vybaveni sekerami, luky a rádoby meči, jali se vzít osud do vlastních rukou.
- Pohlédněte, zbytky ohniště! Museli nocovat v jedné z jeskyní.
- Dle stop míří do Nasgarie, pravil stopař kráčející v popředí celé družiny.
- Jistě se tam zdrží, velké město jim brzkého odchodu nedopřeje, příštího dne poutník pod našimi meči stkví!
A funějíc a dupajíc, hromotně se Matyášově krku blížíli.

XII.
- Pst Anno, naslechni zpěvu ptáků.
- Již to taktéž slyším, zvěstují brzký příchod zla slídícího našich stop. Což nenechají si pravdy říct?
- Dav natolik rozhořčený pravdy nechce znát. Nezbývá nám, než kroku přidat a zpět se neohlížet.
Již skoro běželi, však marné to bylo, neboť družina v jejich patách, zrovna tak rychle šla...
Že blíží se večer, ptáci pěli, však Matyáš s Annou u bran Nasgarie už stáli. V průchodu jim bránila masivní brána, před hrůzami noci zavřená.
Matyáš zaťatou pěstí zabušil na bránu. Než se však jeden ze strážných s notnou opicí dopotácel k bráně, musel klepání ještě opakovat.
- Kdo jsi? Žebrákům je město uzavřeno! Nevrle vrčel strážný.
- Nejdeme žebrotou, jen útočiště a nocleh sháníme.
- Nu dobrá. Odvětil ještě nevrleji strážný a s námahou odstranil zátarasu uzavírající bránu a oba vpustil dovnitř.
- V hostinci lehce nas pronásledovatelé překvapí. Jinde musíme nocovat.
Pokračovali přes rozlehlé náměstí, v jehož středu se rozprostírala studna. Studna velká, hluboká, studna všem.
- Někde to zde musí být, pravil Matyáš, přecházejíc náměstí již po třetí. Nemohl si vzpomenout.
- Dům dávného přítele a přec se mi tají před zraky.
A pak, pak jej spatřil. Již nevypadal jako dřív. Snad ruinou dal by se nazvat. Prolézal trosky polorozpadlého domu.
- Ach co se s Artenem mohlo stát, snad odešel?
- Tak v troskách domu přes noc budem, neboť tady nás hledati nebudou, pravila Anna, cítíc zármutek v srdci Matyáše. A tak na jediném místě, jež troskami pokryto ještě nebylo, ulehli obávájíc se víc a víc zítřka.

XIII.
- Tak nocovali tu? Člověče, mluvte, jde o dobrou věc!
- Bohužel, to nevím. Včera v hostinci obsluhovala má paní. Snažil se uhájit drobný hostinský před korpulentní Dorotou.
- No tak ji zavolejte, proboha to vás nic nenapadne?
Hostinský uposlechl jako malé dítě a s provinilým výrazem odebral se do boční místnosti, kde jeho žena odpočinku si dopřávala. Ještě drobnější, ještě zakřiknutější, ustrašenější.
- Ne, vzácná paní, nikdo noclehu včera nežádal.
- Nu budiž, opět nám zaříkávač unikl, rozzlobila se Dorota. Opustivší hostinství vykročila, kam ji nohy nesly, snad bláznivě, třebas pro lásku k dceři, prohledat všeliký kout chtěla. Srdce jí rozčilením bušilo, a tak se zastavila, nadechla a zase vydechla, by se trochu zklidnila. Nepomáhalo to. S každým nádechem stále víc toužila po Matyášovi, a nakonec i po Anně Marii, jež bohatě se měla provdat.
Však že je osud brzy dohromady svede, netušil ni jeden z nich.

XIV.
Ráno připravilo Anně i Matyášovi velký šok. Anna Marie protahujíce se, po noci strávené na tvrdé zemi, div hrůzou neomdlela.
- Matyáši, tak vstávej přeci. Musíme odtud rychle odejít, chceme-li se ještě noci dožíti!
Nechápající Matyáš si promnul oči. Dům dávného přítele, jenž za šera v chvatu hledali, to byl, však nikoliv rujnou dal by se nazvat. Jen ohořelé trosky z něj zbyly a i ty se měly k brzkému zhroucení.
- Pohlédni na zem, Matyáši, ni nešťastná náhoda tvého přítele nevyhnala! Ukazujíce přitom na zbytky loučí.
- Ach ubohý Arten! Pojď Anno, tady není již bezpečno. Nechtíc dát na sobě znát zármutek, zvednul se, nevěřícně kroutíc hlavou, načež jeden ze stropních trámů zapraskal natolik silně, že on sám schopný budoucnosti znát, s úlekem uskočil.
Když vyšli z ohořelého domu a osiřeli na probouzejícím se náměstí, vše je nutkalo naposled spočinout svými zraky na troskách, v nichž noci jen s milostí boží přežili.
Během půl hodiny procházení mrtvými ulicemi, konečně se jali kohouti ráno hlásit. Ulice se zalidňovaly a zalidňovaly, až Anně Marii zrak přecházel.
- Tolika lidí jsem za celý život nepotkala a nyní je za jedno ráno zřím!
Anna byla nadšena. Pocházejíc z malé vesnice uprostřed hvozdů, dokázala se nadchnout všemu. Velké ulice kameny dlážděné, množství lidí a jaká to divná nálada ve vzduchu se stkvěla. Pro ni to bylo ohromující, však Matyáš neměl na nic ni pomyšlení. S ubohým Artenem hlavu si lámal. Cítil, že smrt jej nezastihla, ale co jiného ho k odchodu přimělo?
Ráno uběhlo jak zajíc na poli a pravé poledne jim zvěstovala vřava pocházející z náměstí.
- Pojď se tam podívat, Matyáši, nechť mé srdce je touhou zvané! V davu nás nikdo nespatří!
Matyáš chvíli váhal, však i on byl zvědav a sic nesměle, tak přece k náměstí vykročil.
Okolo studny, okolo hostince, kol celého náměstí nesa se hlas lidu. I Dorotu s družinou vřava zvala blíž.
Pod kupou větví a chtastí, z níž majestátně se tyčila kláda, čekající na svou oběť, jíž spolknou plameny, stáli dva muži držící, či spíše již podepírající osobu. Osobu zahalenou do mučednické rouchy. I přes notné rány po celém těle, jimiž se nemilosrdně podepsali jeho soudcové, dalo se poznat, že to byl muž, kdo se lidem znelíbíl. O pár metrů dále se jal, patrně jeden ze soudců, předčítat obvinění, jimiž se trestaný provinil.
- Ve jménu rady soudců a ve jménu dobrého lidu města Nasgarie, odsuzuji tohoto provinilce k smrti očišťujícími plameny. Za hříchy, jimiž se proti dobrému jménu města provinil, dnes musí zhynout! Za uhranutí, spolčení s ďáblem a neštěstí, jež padlo na naše hlavy, dnes Artene zemřeš! Strhnuvší přitom z nebohého může rouchu, aby každý viděl provinilci do tváře.
V Matyášovi zamrazilo. Každý kousíček jeho těla jakoby chtěl uskočit na jinou stranu.
- Ach, Anno, zakročím-li tvá matka nás spatří, ale nechat přítele bez pomoci? To ne...
- Jen běž, Matyáši, musíš toho ubožáka zachránit! skočila do řeči Anna, dodávajíc mu odvahy.
Artena již připravovali k vyzdvižení na hranici, za neutuchajicího křiku rozhořčeného davu.
- Zadržte! Pozastavte své rozhodnutí, vzácný pane! Prodral se k soudci Matyáš.
- Vykoupím jeho duši, neupalujte ho, prosím.
- Hlupáku, což nevidíš? Sama pekelnost mu z očí číší! Rozhořčil se soudce. Arten poznávajíc svého přítele, svitla mu naděje v očích.
- Jen povězte, jaká je jeho cena? Zaplatím vším, čehož si žádáte.
- Tolika jistě nemáš, chci za něj sto zlotých! Rozesmál se soudce při vidině peněz.
Rozhostilo se ticho.
- Inu, tolik vážně nemám. Chtěl zasmutnět Matyáš, když vtom do rozhovoru vpadla Anna Marie, podávajíc celých sto zlotých soudci.
- Celé mé věno, zasmála se.
- Nu budiž, však do večera nechť za branami našeho města je a již nikdy se nevrátí. Už bych nemusel býti tolika velkorysý!
Celé dění pozorujíc z povzdálí Dorota, musela zakročit. Však chtěla-li se jen trochu trochu přiblížit Matášovi, ihned ji nekdo zastavil.
- No tak, necpěte se ženská! My chceme taky vidět!
- Ten muž je sám pekelník, nenechte ho odejít! Marně se snažila přehlušit Dorota rozhořčený dav toužící po podívané.
Ale to už Matyáš vzal poničeného Artena na záda a s Annou Marií utíkali, utíkali rychleji než vítr.
- Matyáši, u bran na severní straně Nasgarie jsou stáje, vezmeme koně, pravil ze všech sil Arten.
Opravdu tam stáje byly. Vyvedli tři koně, však jen na dvou jeli. Arten byl příliš slabý, by se na koňském hřbetě udržel. Tak tedy jednoho uvázali a držíce jeho uzdu pevně v rukou vyjeli, blížíce se severu.

XV.
Hnali koně, jak jen to šlo.
- Vydřž ještě chvíli, Artene, za tímto hřebenem již borů Mramských zříme. A jak pravil, tak se stalo.
- Odpočineme si u svatyně, ta je již v dohledu, pravil když prvním houštím lesa projeli.
Matyáš hbitě seskočil, se snahou pomoci Artenovi z koně.
- Vyléčíme ti rány, drahý příteli. Načež Anna Marie bez pobízení zmizela v lese. Však po chvíli ji zase spatřili s úsměvem a náručí bylin plnou. Bylin, jež ji Matyáš cestou učil znát. Matyáš pokryl bylinnou směsí Artenovy rány.
- Pověz mi ,příteli, co se to v Nasgarii přihodilo?
- Nikdy jsem se proti nikomu neprovinil, věř mi!
- To já, Artene, vím, však kde pramení všechna nenávist?
- Jsem jiný a to lidem vadí! Honěn a loven za zrůdnost.
Rukou si odhrnul dlouhé světlé vlasy, by Anna i Matyáš viděli, co skrývá.
Měl odříznuté uši. Ačkoliv rány již léty zahojeny byly, na srdci jich bylo nesčetno, stále bolavých.
Matyáš pohlédl na nechápající Annu Marii.
- Arten je poslední z Avantrů, obyvatel lesa. To peněz chtiví lidé je z lesů vyhnali, by mohli bez zábran lovit a ničit.
Matáš se na chvíli odmlčel, prohlížejíc si neudržovanou svatyni.
- No, proč mu ale odřízli uši? Vyrušila ho z ticha Anna.
- Byly špičaté, tak jako uši všech Avantrů, skočil Matyášovi do řeči Arten.
- Jdu na sever, Artene.
- Nemusíš mi nic říkat, Matyáši. Byť už v lesích nežiji, tvé poslání mi zvěstováno bylo. I o Anně vím.
- Byl bych rád, Artene, kdyby jsi k lesům vedl své kroky.
- Nemohu, les mi již není domovem, není pro mne bezpečný. Rád bych však viděl hory, ty ledovcové obry na severu. Dovol, ať přidám se k vám.
- Atene drahý, na kraj světa bych s tebou šel. S vlky na severu štěstí dojdeš. Já již zpátky nedojdu.
Načež Arten nacházejíc díky bylinám své ztracené síly, bez zábran vstal a v patách s Annou a Matyášem nesedli na koně, pobídnuvší je ke cvalu, pomalu se blížili konci Mramských borů.

XVI.
Dorota naříkala. Byla na konci svých sil. Někteří členové družiny ji opouštěli, jiní se k ní v Nasgarii přidali, sic báli se severu a bohů, jenž tam stkví.
- Což již nikdy dceru nezřím? Stále uniká pod prsty mými.
Nevěděla co bude dál, hrdost jí nedovolovala nechat ji s poutníkem odejít, byť slabá natolik byla, že už k pronásledování síly jí nezbývalo.
- Paní Doroto! Paní Doroto! S koňmi do Mramských borů jeli. Taktéž si půjčíme koně, koně rychlejší, než jejich jsou!
- Dobrá, stopaři, tak tedy vstříc Mramským borům!
Tou dobou již slunce k západu se ubíralo a kol všeho se šeřilo a šeřilo, až nastala naprostá tma. Však Matyášovi, Anně a Artenovi na cestu luna v úplňku štědře svítila. Již jeli údolím, kde prvního sněhu bylo možné zřít. Den jim do ledového království chyběl. Matyáš se zastavil, sesednuvší z koně.
- Musíme nocovat, zde nás ještě kruté mrazy nezastihnou.
- Ale matka je nám stále v patách, Matyáši.
- Vím, však šerost Mramských borů jim v cestě jistě zabrání, sic loučí mají nemálo.
Měl pravdu, ostrým větvím krutých borovic se za noci vyhnouti nedalo. I Dorota s družinou spočinout musela.

XVII.
Ráno bylo kruté. Anna, Arten a Matyáš se marně tiskli k již vyhaslému ohni. Že severu jsou blízko, silný mráz zvěstoval. Těžko se šlo. Sněhu přibývalo a síly scházely. I koně schváceni zimou byli, hladoví... Tak sesednuli a nechali je odejít. Artenovy rány byly zcela zahojeny, vše se chýlilo konci.
Přes rozlehlé ledovcové planiny bylo možno obě skupiny zřít, byť tolika kroků je od sebe dělilo.
- Dnes již střetu nezabráníme, nijaký dav nás neschová.
- Ach Matyáši, co se s dneškem přihodí? Čím více se severu blížíme, tím jsi zamlklejší. Ni jedinou jiskru v tvých očích nevidím.
- Vím, Anno, dnes se však stanou velké věci.
- Poslouchejte! Přerušil je Arten.
- Vlci, již vítají nás v jejich kraji.
A opodál již mohli smečku šedých šelem zřít.
- Před námi se již cíl náš rysuje.
Sic sněhu do pasu již bylo, kroku přidali, neboť zření hory, v níž bohové prý dlí, jim síly zvýšilo.
Hnali se a byli hnáni. Lov líté zvěře nebyl ukrutnější. Však již pár kroků jim do hory scházelo...

XVIII.
Od ostrých hran ledovce ruce i chodidla rozřezány měli, ale bolest uhasila velkolepost a posvátnost tohoto místa. Spočinuli vně ledovce, vně síně větší než vesnice, z níž Anna Marie pocházela.
Chladno bylo na srdcích.
Od konce cesty je dělila střídmě osvícená chodba. Chodba vysoká, tesaná... Šli, a procházejíc chodbou, pařáty hrůzy jim svíraly srdce a pak, pak tam byli. Byli velcí, byli moudří, byli to bohové. Bohové všech zemí, všech krajů...
- Jen přistup, poutníku, již se země tolkrát otočila a tys zde opět spočinul.
- To prosba vede k vám mé kroky. Pokleknuvší před bohy Matyáš.
- Vím, proč přicházíš. Jsem nejstarší a nejmoudřejší, však i to je málo, bych zničení ducha lesa zabránil. Ani učinit tak nechci. Je již příliš pozdě, s každým spadlým stromem navíc bude duch lesa trpět, až zahyne v bolestech. Jeho pádu nikdo nezabrání. Hloupý člověk zůstane hloupým a hamižný hamižným. Osud nezměníš, ni lid nezměníš.
- Ach tolika cesty šel jsem, oroduji u vás, moudří, nechť mou smrtí lesy neutichnou.
- Ne poutníku, jen k těm, jenž následovat tvé šlépěje budou, hlas přírody promluví. Nyní odejdi, již nemá cenu čas zde dlíti.
Srdce Matyáše k prasknutí se ubíralo. Selhal, cítil prohru v nekonečném boji s osudem. Chtíc proklet všechny a vše, odebral se s Annou a Artenem chodbou k východu z ledovce.
Snad skrýti se měl, snad dále unikat, třebas by marné to bylo...
Ukrutný pohled Doroty, či dýka jíž v rukou svírala, do hrudi Matyášovy se ponořila.
Tak setkalo se světlo s tmou... a nastalo ticho, jež jen tichý pláč Anny narušil.
Matyáš umíral. Vlci, jenž radostně je prve vítali, v šelmy dravé se proměnivší trhali maso z těl, z těl Hrdohlávka, Volžického i Dotory.
Kéž nebe pomstou plane!
Anna i Arten k Matyášovi poklekli.
- Tak to nemůže skončit, proč ti bohové nepomohou?!
Z malého měšce vytáhla Anna karneol, kámen srdce.
- Ten již ránu nezacelí. Jsem šťasten za vaši přítomnost, však sám se svým osudem musím odejít. Buď s bohem, Anno Marie, buď s bohem, Artene.
Nijaké slova nebolela více.
Lesy utichly.
- To byl on, on byl štěstím nás všech. Zabili jste ducha lesa a les nyní zabil vás. Anna pohlédla na roztrhaná těla ležící opodál, výtvory zkroušených srdcí vlků.
- Hamižnost je k smrti dohnala. Ni zášť ze smrti matky necítím... Ach Artene, stydím se za to, že jsem člověkem.

XIX.
Byli poznamenaní, osamělí, pod úpatím hory, jež Matyášovi byla osudem.
- Co bude teď, Artene? Utřela Anna poslední slzu.
- Nevím, však vlci již čekají. Buď vůle Matyášova naplněna, jeho kroky půjdem dál.
Tak vykročili, deset vlků nasycených, za nimi Anna Marie a Arten poslední z Avantrů, napříč ledovcovými planinami, v nichž i dnes uslyšíte nářky lesů, nesené větry do všech stran.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter